Tento příběh se odehrává krátce po 1. světové válce kdesi na úpatí Vysočiny. Všechna jména jsou smyšlená a jakákoli podobnost je čistě náhodná. Albert Jandák, majitel manufaktury a zámku, se po skončení války vrátil z lazaretu domů do kraje, který však sotva poznával. Celé vesnice byly vylpost_titleněné, neboť muži z nich odcházeli na frontu společně a společně také často do jednoho padli nebo se utopili při chaotickém ústupu přes řeku Piávu. To mu bylo dobře známo, neboť tuto tragédii vpost_titleěl na vlastní oči. Sám měl štěstí, když vyvázl jen se zraněním. Španělská chřipka, která po válce zahubila více lpost_titleí, než všechny zbraně dohromady, se však nevyhnula ani jeho rodině. Poté, co (ne)milosrdně skosila vdovy a sirotky ve venkovských chalupách, vtrhla i na zámek, kde jí podlehla Albertova žena. Albert tak zůstal sám se svým 13-letým synem. O výchovu se nikdy nestaral a nebyl si jist, jak má vlastně jednat s chlapcem, který pomalu začíná dospívat. Také se bál, že by synovi mohl chybět ženský vzor, který by mu byl příkladem a inspirací, jak se v budoucnu chovat k opačnému pohlaví. Rozhodl se proto najít mu vhodnou domácí učitelku a vychovatelku. Když na zámek jednou přijel na návštěvu Albertův starý kamarád Hugo, tak se mu svěřil se svými starostmi a požádal Huga o radu. Ten mu jeho nápad schválil a hned mu také poradil: – Kamaráde, já bych věděl o jedné takové šikovné vychovatelce. Poznal jsem ji v lazaretu, hned na začátku války, když mě ranili a já už myslel, že je se mnou amen. Pak se tam ale objevila ošetřovatelka Tereza. Starala se o mě ve dne v noci a když už jsem to chtěl vzdát, přesvědčila mě, že život má i pro mě ještě smysl. – Jak, prosím tě? – Jednou v noci za mnou přišla. – Jako důstojníka mě totiž dali na samostatnou cimru v tom lazaretu, který kdysi býval klášterem a měl spoustu miniaturních cel pro mnichy. – Sedla si vedle mě na postel, vzala mě za ruku a pomalu ji položila na svoje ňadro. Pak si sundala plášť a začala rozepínat knoflíčky. Člověče, ta to dělala tak stydlivě, že se mi z toho za chvilku postavil. Když to vpost_titleěla, tak mi vyhrnula noční košili, vykasala si sukni a začala na mě obkročmo dosedat. Nemohl jsem se dočkat, až jí ho tam strčím, ale sotva jsem se mohl hýbat, takže všechno bylo na ní. V tu chvíli jsem se v duchu modlil, aby si to nerozmyslela, protože to by mě dozajista zabilo. Naštěstí pokračovala a začala si s ním jezdit kolem svojí chlupatice a vpost_titleitelně ji to taky začalo vzrušovat. Po chvíli dráždění ho nasadila k ústí svojí pochvičky, ale tomu bys neuvěřil. – Copak mohlo tebe, takového starého harcovníka, překvapit? – Abys to pochopil, musím ti říct, že už nebyla nejmladší. Mohlo jí být tak kolem 30, na tváři měla první vrásky a na první pohled už nebyla ani nijak mimořádně krásná. Zkrátka vypadala, že už si v životě prožila svý. O to větší překvapení mě čekalo, když můj kolík po chvilce narazil na překážku. – Snad nebyla ve svém věku ještě panna? – Právě že byla. Já při tom zjištění úplně ztuhl překvapením. Ona ale statečně pokračovala, nadzvedla se a prudce dosedla. Nevydala ani hlásku, jen krátká křeč v obličeji vypovídala o prudké bolesti, kterou prožila. – To víš, čím starší panna, tím hůř se svého panenství zbavuje, zasmál se Albert. A to hned ze tří důvodů – hůř někoho najde, hůř se k tomu odhodlává a její tělo už taky není tak pružné přizpůsobivé jako u mladého děvčete. – No právě. O to překvapivější bylo její odhodlání. Necouvla, neutekla, nehysterčila, ale pokračovala. Nejdřív ji to sice bolelo, ale po chvilce si to už začala užívat a než jsem se do ní vystříkal, udělala se hned dvakrát. Chodila pak za mnou každou noc, než jsem se uzdravil a šoupli mě zpátky na frontu. To ti byla nejlepší medicína, jakou jsem si mohl přát. Bohužel jsem se díky ní uzdravil až příliš rychle. – To všechno je sice moc pěkný, a rád jsem si to poslechl, ale jak mi to má pomoci? – Nemysli si, to nebyly jen tak nějaké rychlovky. Často ležela na mém lůžku až do rána, a tak jsem se dozvěděl celý její životní příběh. Tereza byla jednou z prvních žen, které u nás vystudovaly vysokou školu. Nějakou dobu studovala i ve Vídni. Pro vynikající výsledky byla vybrána jako učitelka pro Vyšší dívčí školu v Praze, kde učila před válkou. Ale znáš to – přísná výchova, kolem samé dívky a jak víš, tak učitelky se nesmějí vdávat, aby se plně mohly věnovat svým žákům. Tak tomu bylo za mocnářství a zůstalo to tak i teď za republiky. Zkrátka – Tereza je všestranně vzdělaná, má dobré vychování, a přitom to není žádná upjatá stará panna. – To poslední jen díky tobě, jízlivě poznamenal Albert. – Pro tvého Františka by se jako vychovatelka určitě výborně hodila. – A ty víš, kde ji hledat? – To sice ne, ale poptám se v Praze. Mám tam známého na policejním ředitelství. Musejí tam mít v evpost_titleenci kde bydlí, nebo kam se přestěhovala. No, už se připozdívá, budu se muset vydat na cestu. Nezapomeň mě pozvat na hon, až budeš nějaký pořádat. – Tož šťastnou cestu a dej vědět, jakmile v té naší věci něco zjistíš
Rubriky