Jmenuji se Romana a je mi 12let. Holky neustále mají něco s tím kolik už měli kluků a jak se s nimi cucali…ale já taková nejsem,,jako se s někým cucat a pak se s ním rozejít. Jsem romantička. Pořád se mi zdají krásné sny o tom že se s někým líbám…proč to tak nemůže být i doopravdy? Nikdy jsem ještě žádného kluka neměla, ale hrozně se mi líbí Petr. To je zase dneska den…mumlám si pod vousy když vcházím do těídy a Marek po mě s hlasitým smíchem hodí mokrou houbu. Ve škole nejsem moc oblíbená. Nevím proč. Sedám si na žpost_titleli vedle Hanky. Hanka není taková ta hloupá fiflenka. Je to dobrá kamarádka, moje nejlepší. Teď máme biologii, můj oblíbený předmět. Vytahuji sešit z aktovky a čtu si včerejší učivo. Najednou se po třídě rozlehne hlasitý smích. Rozhlížím se a zvedne se mi žaludek. Romano, ještě spíš, nebo ses jen trošku zapomněla??? Ptá se mě se smíchem učitel. No já…totiž…ono…mumlám tiše a rychle si stoupám. Příště prosím dávej větší pozor, říká učitel už trošku přísněji. mě je ale všechno jedno. Místo v sešitě si teď čtu ve vlastní hlavě. Podívám se na Petra a on na mě. Zvedl se mi žaludek. Už ne strachem jako před chvílí, ale vzrušením. Usmála jsem se na něj, ale on se neusmál. Najednou vpost_titleím jak něco čmárá na papír. Komu asi píše? Jasně. mě. Hodil mi ten papír a já jsem ho nedočkavě rozbalila. Cože??? Je mi na omdlení a celá jsem se roztěásla. Petr se mě ptá jestli s ním chci chodit. Ale…já to nechápu…proč tak najednou? A proč zrovna já? Roztřesenou rukou jsem mu odepsala že ANO a ponořila jsem se do svých myšlenek…o tom jak mě Petr vezme za ruku a něžně políbí. Zbytek dne jsem vyloženě prosnila. Cítila jsem se jako nejšťastnější člověk na světě a nemohla jsem se dočkat zítěka. Musela jsem to všem říct, sestřenici, všem kámoškám z tábora a dokonce jsem napsala na icq čtrnáctiletýmu kámošovi, se kterým už jsem se hrozně dlouho nevpost_titleěla. Přicházím do třídy optimisticky naladěná a mrkám na Péťu. On je tak hezkej a milej…prostě ho miluju. Petr zase něco čmrká na pápír. Zve mě dneska po škole na pohár. Neměžu se dočkat. Uteklo to jako voda. Sedím v cukrárně a čekám na Petra. Konečně je tady-objednává dva poháry a sedá si ke mně ke stolu. Najednou se ke mně naklonil dal mi pusu na tvář a že prý mi musí něco říct. Jsem hrozně zvědavá a nedočkavá a ptám se ho co. Takže Petr rozpačitě začal mluvit: Já…s tebou doopravdy chodit nechci…víš byl to jen špatně pochopený vtip. Promiň. Ne, to vážně ne! S pláčem utíkám z cukrárny a neměžu se vyrovnat s tím, že jsem zase sama. Naštvaně píšu čtrnáctiletýmu Pavlovi na icq, jak je ten Petr naprosto debilní. Našla jsem v něm neuvřitelně silnou podporu…napsal mi dokonce že měžu zajít k nim domě, dáme si spolu horký kakao a sušenky. Zvoním, Pavel mi otevírá a říká, že nikdo není doma, takže se mu měžu klpost_titleně se vším svěřit. Sedáme si na pohovku a pijeme horké kakao. U toho mu všechno vyprávím a brečím. Pavel mi utřel slzy a vzal mě za ruku se slovy: neboj to bude dobrý. To bude zase dobrý…a najednou si uvědomuju, jak je krásné když me drží za ruku. Zároveň si uvědumuju, jak mu to sluší…jeho krásné blond vlasy…a ta postava…Je ticho. Přibližujeme se k sobě a já se chvěju. Najednou jeho jazyk pronikl do mých úst…je to krásné. Zdá se mi to nekonečné. Miluju tě, řekl a začal mě znova líbat. Ležíme spolu na pohovce, líbáme se a mazlíme. Najednou mě začal něžně svlékat a já zase ho. Odvedl mě do svého pokoje a položil mě na postel. Celá se chvěju. Líbáme se a on mazlí můj poštěváček. Je to nádherné. Najednou do mě pronikl já jsem vyjekla. Bylo to nádherné. Až jsme byli oba hotoví stále jsme se líbali. Miluju tě broučku, řekl. Já ho taky miluju. Víc než Petra
Rubriky